Kapitola 2. - Nesmrtelní

28. května 2013 v 10:43 | Lady unimportant :) |  Story ;)
Dav se trochu zavlněl, ale jinak byl klid a všichni poslouchali co jim Sait řekne dál. Myslím
,že všichni s něčím takovým i počítali, proč jinak by tady nebyli stráže?
Z myšlenek mě ,ale vytrhl Saitův hluboký hlas ,který znovu promluvil.
"Jak všichni víte naše země byla bezpočtukrát zpustošena. Chybí nám velký kus ozonu a potraviny, půda i voda ztratili na kvalitě. Vše však probíhalo pomalu. Dostatečně pomalu na to ,abychom tu mohli žít, dostatečně pomalu ,abychom se stihli přizpůsobit." Při posledních slovech se na Saitovích rtech mihl usměv. "..no a jako u každé rasy, někdo se vyvíjí rychleji. A ty z vás já hledám. Každý z vás má v těle pár nesmrtelných buněk, ale někteří lidé z nich mají celé orgány. Tyto nesmrtelné části potřebujeme proto, že jinak bychom zemřeli. Jsou v nich speciální látky a jsou velice odolné proti chemickému záření jakéhokoliv tipu a pomáhají při hojení zranění. Čím víc jich mají lidé tím déle žijí. A kdyby se náhodou někdo narodil pouze z těchto buněk, byl by nesmrtelný.
A já… chci být nesmrtelný. Já chci žít navždy. Proto hledám tyto lidi a jejich smrt bude můj život. Lékaři v mé laboratoři přišli na způsob jak transplantovat tyto buňky u každé krevní skupiny. Nikdo z vás nebude v bezpečí. " Sait se odmlčel. Odtrhnu oči od obrazovky a rozhlédnu se v obličejích lidí se zračí zoufalství a beznaděj. Na vzducholoď směřují nenávistné pohledy a mumlání urážek.
Mumlání se po chvíli změní na křik a šílenství. Lidé se rozbíhají a házejí po vzducholodi nejrůznější věci. Už chápu proč tady nejsou strážní s něčím takovým se počítalo. Navíc rozčílení lidé by Saitovi ubrali pěkně velkou část armády. I když nemají zbraně mají za co bojovat a počáteční nenávist je vždycky nejmocnější. Pohlédnu na jeho obrovskou laboratoř. I když je vzdálen pár kilometrů, je tak obrovská ,že ji dobře vidím. V dálce zahlédnu několik lidí jak chodí po strážných věžích. Je jích mnohem více než obvykle. Usměju se i když vím, že to skoro nic neznamená. Ale i tak mě to trochu potěší Sait měl strach. Proto nepřišel osobně. Proto se nechal hlídat. Dochází mi ,že mu pravděpodobně nezáleželo na bezpečí jeho lidí ale na jeho bezpečí. "Je to srab." Zašeptám, i kdybych křičela nikdo by to neslyšel přes tu vřavu co panuje venku. Sait už pravděpodobně pochopil, že už nemá cenu něco říkat a usmál se "Brzy se zase vrátím.. a půjdou semnou i mí přívrženci. Už brzy nebude mít nikdo z vás svobodu." Hned na to obrazovka zhasne a vzducholoď odlétá.
Hned na to vypukla ještě větší panika. Vzducholoď je pryč a lidé nemají kam směřovat svoji nenávist. Většina se jich prostě zhroutila na zem a plakala.
Najednou dostanu strach. Kde je Veronika?
Bez váhání se rozbíhám a hledám ji. Po chvíli zahlédnu strýcovu plešatou hlavu. S nadějí zamířím k nim. Ale Veronika tam nikde není.

Co se stalo? Kam zmizela?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu? :))

KLIK :D :)) 100% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama